Představte si, že vás v ruce pálí žhavý uhlík. Co uděláte? Budete ho dál držet a nechávat pálit nebo ho pustíte? Vsadil bych se, že ho držet nebudete. Okamžitě a bez přemýšlení ho pustíte, s výkřikem nebo hlubokým vydechnutím. Ani se nebudete namáhat jeho zahazováním. Kdybyste si ho totiž nechali v ruce déle, mohl by vás hodně popálit, to žhavé uhlíky dělají. Ošetříte si ránu a příště si dáte velký pozor, aby se vám něco podobného nestalo.

A co uděláte s myšlenkou, vzpomínkou nebo představou, která pálí? Budete si je v sobě držet a čekat, až vás uvnitř popálí? Nebo jste dokonce jedni z těch, kteří mají takových uhlíků (vzpomínek, obav, výčitek, emocí, tužeb, posedlostí, pocitů viny, nedostatečnosti apod) v sobě několik? Necháváte se od nich pálit dlouhodobě?

Přitom můžete udělat úplně to samé, co s uhlíkem. Prostě je pustit – s výdechem, nebo, pokud je to třeba, tak i s výkřikem. Nechat je odletět a nestarat se o to, kam spadnou. Nezapomeňte ani na ty další důležité kroky: ošetřit svoje rány, být k sobě laskaví a hýčkat se.
A když v sobě objevíte další podobné ‘uhlíky’, nedržte si je tam, uvnitř. Pouštějte je s výdechem stejně, jako ty z uhlí.