Pozornost II.

„Čemu věnuješ pozornost, to roste“. Nedávno jsem o téhle větě přemýšlel, když jsem se rozhlížel kolem sebe na náš současný svět.

Co je dnes ve světě velké? Internet, covid. Mobily a počítače. Sociální sítě, YouTube, televize, média, špatné zprávy. Celebrity, podvodníci a neplatiči daní, korupce, manipulátoři – ti aranžéři davu, jak kdysi zpíval Nohavica. Války, migrace, senzace, mystifikace a konspirační teorie. Alkohol a drogy. Popularita lidí jako Donald Trump. Cokoli, co nefunguje, nefungující vztahy a s tím spojené následky. Určitě vás napadne ještě řada dalších věcí. Proč je tohle všechno velké? Možná právě proto, že tomu lidé, jako jsme my, věnujeme svou pozornost.

Čemu bychom mohli věnovat pozornost místo toho? Jako první mě napadla láska, k sobě i k bližním. Partnerství, rodina, děti a rodiče. Rozvíjení a péče o sebe. Pohoda, nespěchání, dělání toho, co nás těší. Práce, která nás baví a naplňuje. Radost a vnitřní krása. Porozumění, sdílení, harmonie, hledání toho, co nás spojuje. Zdravá příroda i lidé. Vzájemné pomáhání, filantropie, dárcovství. Tohle všechno možná ve světě není malé, ale mohlo by to být ještě mnohem větší! Pokud by se váhy naší pozornosti obrátily.

Do kterého z těchto dvou odstavců svou pozorností přispíváte vy?

Šambala, Toltékové a Blaničtí rytíři

Většina z nás alespoň o jedněch z nich určitě slyšela. Vznešení obyvatelé Šambaly, králoství kdesi v Himalájích, kteří všichni žijí osvíceným způsobem života. Toltékové, moudří předci Aztéků, kteří jim předali výdobytky svojí civilizace a pak záhadně zmizeli. Nebo žijí dodnes? Blaničtí rytíři, kteří spí pod zemí spánkem spravedlivých a až bude nejhůř, určitě nás přijdou zachránit.

Co na tom, že mnozí tvrdí, že Šambala nikdy neexistovala, takže ji nemohl nikdo najít, Toltékové byli krvelační stavitelé pyramid, kteří přinášeli lidské oběti a Blaničtí rytíři byli vlastně keltským výmyslem?

Když budete chtít a dovolíte si trochu uvolnit citlivost a představivost, můžete jejich energii ucítit v sobě. Energii osvícených Šambalanů, která vás nechá pocítit ticho posvátného, statečných Toltéků, která vám pomůže čerpat moudrost ze sebe i rytířské hrdinství, které vám pomůže bezpečně stanovit, opevnit a chránit vaše hranice. Stačí jen udělat si čas, obrátit pozornost do sebe a při meditativním rozjímání si dovolit pocítit volání nekonečnosti.

 

Bezpečné hranice

Často slýchám od klientů stížnosti na to, že si neumějí držet hranice a ostatní lidé, v práci, doma i jinde, je využívají (a někdy i zneužívají). Stává se vám to někdy také?

Hezký způsob, jak s tímto tématem pracovat, je hra na království. Představte si, že jste král nebo královna  ve své říši. Ta je obehnaná vysokou zdí a jedině vy rozhodujete o tom, komu ve zdi otevřou bránu a dostane se dovnitř a komu zůstane brána zavřená. Začátek hry je tedy takhle jednoduchý. Vybudování bezpečných hranic.

Druhá část je těžší – přes hradbu pronikne útočník. Co uděláte? Necháte ho dojít ke svému zámku, kde máte ukryté ty nejcennější poklady? Ne, to by vás mohlo opravdu ohrozit. Musíte okamžitě zmobilizovat vojsko (ve vašem případě svoje vnitřní obranné síly) a vetřelce vypudit. Nikdy jim nedovolte, aby na vašem území setrvali déle! To by pro vás bylo krajně nebezpečné a nevýhodné.
Jak poznáte, že na vaše území pronikl vetřelec? Jednoduše tak, že si uvědomíte, že se přestáváte cítit komfortně. Že někdo s vámi jedná tak, jak vám to není příjemné. Je třeba mobilizovat síly k záchranné akci. Ta je ze všeho nejdůležitější, nikdy ji nezanedbávejte!

Žít jako navigace

Když jsem nedávno řídil auto, opět jsem si uvědomil, jak je výhodné jezdit podle navigace. Nastavíte si svůj cíl, kliknete na tlačítko Spustit nebo Navigovat a pak už můžete jet. Můžete, ale nemusíte se starat o to kudy (já třeba si raději cestu a to, co se během ní odehraje, užívám, ale je to na vás). Když si zajedete nebo sjedete z cesty, nevadí. Navigace změní trasu a spolehlivě vás povede k cíli.

Napadlo mě, že žití života může být vlastně podobné, jako jízda podle navigace. Když znáte svůj cíl a jste si jím jistí, je skvělé důvěřovat tomu, že do něj prostě dorazíte. Nepochybovat. Protože jak píše Paulo Coelho, celý vesmír se spojí, abyste ho dosáhli. Vy můžete pustit všechno z hlavy a svou cestu si pořádně užít.

Jsou ovšem i tací, kteří jezdí i žijí záměrně bez navigace. Cesta i život je o to napínavější! A může vás zavést na místa, o jakých se vám ani nezdálo.

Otevřené okno

Trápí vás něco ve vašem nitru a nemůžete se toho zbavit? Ať už je to stres, zlost, výčitky, pocit viny, strach, obavy nebo jen takové rozechvění, nejasný pocit, že je něco v nepořádku? Bývá to někdy opravdu nepříjemné, obzvláště pokud to trvá dlouho.

Co dělat? V první řadě bývá důležité si to vůbec uvědomit. Často si totiž vůbec neuvědomujeme, co se to děje a jen trpíme tím, že nejsme v pohodě.

Pokud tedy už víme, že se necítíme dobře nebo dokonce, jakou emoci cítíme a chceme se jí zbavit, můžeme začít. Představíme si, že máme v hrudi okno, které je možné dokořán otevřít. Otevřete ho a volně dýchejte. Soustřeďte svou pozornost do svého nitra. Můžete si představit, že s každým vdechem přichází do vašeho těla shora svěžest a s každým výdechem odchází oknem, otevřeným v hrudi všechno, čeho se chcete zbavit. Napětí, stres, jakékoli nepříjemné pocity. S každým výdechem se dále vědomě uvolňujte – tělo i mysl.

Vydržte takto cvičit alespoň 5 minut. Jsem si skoro jistý, že takové vyvětrání vlastního nitra vám pomůže.