Všichni však rosteme a postupně ztrácíme schopnost radovat se z obyčejných věcí. Myslíme si, že jsme dospelí a na nějaké hlouposti a hraní přece nemáme čas. Nebo čas máme, ale takováto zábava se nám nezdá býti dosti seriózní, my jsme přece dospelí a ti se zabývají pouze „vážnými“ a „důležitými“ věcmi.  

Ale co je v životě vlastně důležité? Není to právě ona radost z malých drobností? Ze svítícího slunce, zdraví, ranního úsměvu partnera? Z toho, že můžeme běhat bosí trávou, cítit kapky deště, slyšet vlnky šplouchající vody, pozorovat západ slunce či po zimní procházce poslouchat praskající dřevo v krbu?

Kdyby kazdý z nás učinil alespoň jednou denně něco, co si opravdu z celého srdíčka přeje, svět by byl hned jednodušší a zajímavější.

Nebo si všimněme chování malých dětí. Když jim někdo ublíží, rozpláčou se, někdo je pohladí, usmějí se. Když mají z něčeho radost, smějí se na cele kolo. Ale co my dospělí? Stali jsme se pod vlivem vžitých stereotypů a společenských norem mistry v potlačování emocí. Mnozí z nás se své vnitřní dítě bojí objevit, natož následovat. A přitom pravě ona malá Verunka ci  Pepíček, či ať už si své vnitřní dítě nazveme jakkoliv, je důležitým vůdcem hodným následování. Ona či on ví, v čem je nám dobře, kdo jsou lidé, kteří jsou pro nás důležití, kam chceme směřovat, proč je nám někdy smutno či se nám chce smát se na celé kolo.

Nebojme se tedy hýčkat si své vnitřní dítě a chovat se občas jako děti. Nemyslím tím ať zapomeneme naše dospělácké zkušenosti, ty nám mohou v mnohém napomoci. Ale nikdy nezapomeňme, že jsme jednou byli dětmi a že naše dětská duše je tu stále, i když je nám už o x let více. A že stojí za to opečovávat a plně prožívat všechny její současti. Přeji hodně společných nezapomenutelných chvil.

Ale občas se tenhle oblak zapomnění protrhne a smrt nám do života vstoupí. Zemře kamarád, rodinný příslušník, celebrita, nebo se náhodou díváme na zprávy Novy a vidíme ošklivou automobilovou nebo leteckou havárii. Napadne nás: co kdyby se to stalo mně? Vždyť jednou asi i na mě dojde! Rychle si musím dát ještě aspoň jedno pivo, abych přišel na jiné myšlenky!

Tibetský duchovní představitel Dalajláma nám ve své knize “Rady jak umírat a žít lepší život” nabízí jinou alternativu. Podívat se na smrt jako na zcela reálnou věc, která k našemu životu patří stejně, jako narození, dětství, dospělost i stáří. Čeká nás a proto je podle něj výhodnější se myšlence na ní nevyhýbat. Naopak – v knize nám doporučuje přistoupit ke smrti s vědomím, že je zcela přirozeným pokračováním života. A zcela v duchu buddhistické víry, že po smrti nenásleduje ani prázdnota, ani Belzebub, svatý Petr či sedmdesát krásných panen ale další z koloběhu životů, nám nabízí možnost se na ni už během života v klidu připravovat.

Kniha obsahuje velice konkrétní popis toho, co smrti předchází, jak probíhá, jak na ni můžeme svou mysl připravovat a jak máme v okamžiku smrti postupovat. Vychází ze staletých pozorování tibetských mnichů, kterým se zřejmě podařilo s myslí v okamžiku smrti úspěšně pracovat a vracet se ze stavu klinické smrti zpět do života. Pokud vím, je to jeden z mála konkrétních zdrojů informací a instrukcí o tom, co v okamžiku smrti dělat. Věřím, že už jen proto si zasluhuje naši pozornost.

A abych nezapomněl: určitě přeskočte blábolivou předmluvu Jeffreyho Hopkinse, která se obsahu knihy vůbec netýká!

Já osobně vidím umění žít udržitelně v mnohem širším významu. Využívání vlastních zdrojů (energie, financí, času) na „správné“ věci (záměrně nedefinuji význam slov správné věci, protože těmi je pro každého z nás něco jiného), uvědomování si a respektování vlastních potřeb a limitů, vnímavost vůči svým pocitům, neplýtvání, péče o sebe a své blízké a mnoho dalšího. Zkrátka žít tak, abychom v tomto tempu byli schopni rozhlížet se kolem, uvědomovat si důsledky svého jednání, vstřebávat zážitky a zkušenosti, nepoškozovat sami sebe ani své okolí a udržet si dané tempo celoživotně (samozřejmě s ohledem na aktuální životní situace).

Vidím také velkou spojitost s trvalou udržitelností, jež je nám předkládána v souvislosti s životním prostředím. Ač na to mnozí z nás dávno zapomněli, jsme přirozenou součástí přírody. Stejně jako ona je neoddělitelnou částí nás.

A jak se můžeme ke své části chovat ohleduplně, když to často neumíme ani k sobě a svému nejbližšímu okolí? Začněme u sebe a zkusme si zodpovědět otázku, co pro nás znamená žít udržitelně.

Čím je tedy friluftsliv tak výjimečný? V první řadě krajinou, která je jeho dějištěm. Vysoké hory, hluboké fjordy, polární den a noc na Severu, stovky vodopádů… Člověku se až tají dech nad tou krásou. Krajinný ráz Norska je jak stvořen pro různorodé aktivity od horské turistiky přes jízdu na kánoi a plachtění na moři až po lyžování. Není tedy divu, že friluftsliv je důležitou součástí kažodenního života a zejména pak národního vnímání Norů.

I díky tomu se friluftsliv těší státní podpoře. Jako v jednom z mála států na světě tak můžete díky zákonu „Right of access“ putovat, rozdělávat oheň, spát.. zkrátka žít v přírodě téměř kdekoliv, kde se Vám zachce. Více zde (v Aj)

Friluftsliv v sobě odráží norskou mentalitu. Norsko je dle mé zkušenosti „země jednoduchosti“. Nic se zde nezdá býti problémem. A není divu, vždyť tento přístup je Norům vštěpován již od dětství. Základním heslem Norského školského systému je, že každý se může naučit všechno a nic není nemožné. Stačí věřit. Že jste v dané aktivitě poslední? Nevadí. Důležitá je chuť učit se a hravost. Základní učební metodou friluftslivu je „learning by doing“. Tedy učení se děláním. Nevadí, že Vám daná aktivita nejde. Důležité je, že se jí účastníte a snažíte se ze sebe vydat to nejlepší. Díky tomu každý může zažít své drobné i větší úspěchy a pocit uspokojení.

Friluftsliv je pro všechny. Nezáleží na tom, zda jste bohatý či chudý, mladý či starý. Friluftsliv můžete provozovat sami nebo ve skupině, každý den či jednou za měsíc, bez drahého vybavení a dle svých fyzických a psychických možností.

A co Vám friluftsliv může přinést? Je toho spoustu. Nesporné jsou jeho přínosy v oblasti zdraví, možnost strávit čas se společně naladěnými lidmi i zprostředkování cesty do vlastní duše. Zjistíte, jaké je to usínat pod hvězdami a probouzet se za úsvitu, koupat se v řece i lyžovat na zamrzlých jezerech. Jakou svobodu člověku dává pocit, že je schopen s batohem a partou bezva lidí (i sám) žít nějaký čas v přírodě. A jaké limity a omezení si sami vytváříme….

Vyzkoušíte si žít v přírodě – uvařit si, přespat, užít si přízně i nepřízně počasí – ostatně dle Norského přísloví „Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení“. A až se budete po 10 dnech z hor, kde jste se nejednou zpotili pod tíhou batohu, zmáčeli při deštivých dnech, zažili pohodu i totální vyčerpání a objevili skryté stránky své duše, vracet do svých domovů, vězte, že něco ve Vás bude jiné…

Koho friluftsliv jednou chytí, toho už nepustí. Znovu a znovu budete chtít vyrážet do přírody a zažívat pocit splynutí s krajinou, pocit domova, možnost být sami sebou a pokoj a klid v duši.

Přeji Vám, ať při těchto toulkách objevíte nejen krásnou okolní krajinu, ale také tu svou vnitřní!

Zajímalo by vás jak vypadá psychoterapeutická konzultace, ale nemáte odvahu si to vyzkoušet na vlastní kůži? V tom případě vám doporučuji využít možnosti nahlédnout do tohoto světa prosřednictvím amerického televizního seriálu “In Treatment”, neboli v české verzi “V odborné péči”.

Seriál má dnes již tři série, každá se skládá z více než třiceti krátkých, asi dvacetiminutových epizod. Možná se vám bude na začátku zdát, že jejich děj nemá spád a že jednotlivé díly vlastně o ničem nejsou – ale zkuste vydržet, nebudete litovat. Postupem času se před vámi začne rozkrývat zajímavý svět klientů a jejich zkušeného psychoterapeuta, který jde do každé konzultace skutečně “za sebe” a nesnaží se schovávat za masku odborníka, osvíceného nebo moudrého muže, někoho, kdo ví nebo snad nějak tajemně cítí odpovědi na každou klientovu otázku. Naopak – provází klienty jejich situací dále a hlouběji a snaží se neradit, ale upozorňovat na zvláštnosti nebo nesrovnalosti v jejich příbězích a nebojí se ani vstupovat s nimi do situací, které by mohly ohrozit jeho samého, pocit  jeho vlastního komfortu. Blíží se tak Rogersovu humanistickému přístupu PCA, čili přístupu zaměřenému na člověka o kterém jsem psal v jednom z předchozích článků a se kterým máte možnost se blíže seznámit na našem semináři “Vědomá komunikace”.

Předloha seriálu pochází z Izraele a poté, co získala všechny možné ceny a uznání, se americká televize HBO rozhodla podle ní natočit vlastní seriál. Ten byl neméně úspěšný a promítal se i u nás. Nicméně HBO šla dál a postupně natáčí národní verze tohoto seriálu v řadě zemí, kromě jiného i v České republice. Jsem zvědavý, jak se jim česká verze vydaří!

Řekl bych, že ta americká se vydařila skvěle a poměrně věrně a citlivě líčí problematiku komunikace a vztahu mezi terapeutem a klientem, včetně různých zákrutů a vlnění, ke kterým může v průběhu terapie dojít. Přeji příjemný zážitek a poučení!

S nadsázkou by bylo možné říci, že enneagram je vlastně opakem horoskopu. Zatímco horoskop vychází z postavení hvězd a planet v okamžiku narození (a tedy příslušnosti k jednomu z dvanácti znamení) a podle něj vysvětluje lidem jejich osudové tendence a vlastnosti, enneagram naopak vychází z charateristiky lidských vlastností a podle ní rozděluje lidi na devět rozdílných typů.

Těchto devět základních typů osobnosti představuje devět velmi odlišných způsobů vnímání světa, vzorců myšlení, prožívání i chování. Vlastnosti každého z typů určují, čemu přednostně člověk věnuje pozornost a kam směřuje svou energii, anebo co má tendenci v sobě potlačovat, či ignorovat.
Ve svém životě máme zpravidla možnost volit, kterých z těchto tendencí budeme využívat ve svůj prospěch, a kterými se naopak necháme ovládat a osudově zatěžovat. Proto je velmi důležité v sobě tyto tendence (a tedy příslušnost k jedné z devíti skupin) objevit a naučit se s nimi pracovat. Enneagram nám pomáhá odkrýt nové pohledy na zákonitosti v lidském chování a mechanismy, zdánlivě určující náš osud. Naznačuje možnosti změny a osvobození se od tlaku předurčenosti. Konfrontuje nás s navyklými způsoby chování, způsoby a normami, podle nichž (většinou nevědomě) žijeme a vyzývá nás k jejich překonání a vykročení do skutečně svobodného života.

Současně nám může pomoci identifikovat vlastnosti jednoho z devíti typů osobnosti i u našich blízkých, kamarádů, kolegů atd,  rozpoznat tendence a dynamiku jejich reakcí a motivaci pro jejich chování, které je pro nás jinak někdy obtížné pochopit. Napomoci nám je akceptovat, smířit se s nimi a naučit se s těmito jejich tendencemi pracovat.

Pokud by vás ale video neoslovilo a chtěli jste ho vypnout, tak doporučuji vydržet – to nejhezčí, nad čím se možná přece jen zamyslíte, přijde až na konci… :)  Díky, Ireno!

Pod videem si můžete zapnout české titulky.

Soudě dle míry naší spotřeby se zdá, že žijeme pouze teď a tady. Mnoho z nás konzumuje více, než potřebuje – ne z důvodu nezbytnosti, ale kvůli samotnému aktu nákupu a touze danou věc vlastnit. Chceme něco, tak si to koupíme. Je to rozbité? Vyhodit! Že bychom to mohli opravit nebo z toho vyrobit něco jiného? Proč? Novou věc si můžeme koupit v příštích 5 minutách, můžeme mít deset takových. Žijeme tady a teď, proč bychom měli řešit budoucnost?

Znáte také ten pocit, kdy něco opravdu toužíte mít? Dokážete vyčkat? Chodit kolem dané věci dny, týdny, měsíce a těšit se jako malý klouček či holčička na nákup vysněného předmětu? Představme si takový typický supermarket. Pokladní sedící zde o víkendu, ve svátek, ve dne, v noci. Často unavené a naštvané. Musí tu být, protože my chceme nakupovat. My chceme jít do obchodu v kteroukoliv denní dobu. Vzpomínám na své dětství. Na vesnici jsme měli malý obchod, otevřený od 9 do 12 a od 14 do 16. Kouzlo momentu, kdy paní prodavačka otevřela, bylo nejhezčí chvílí na celém nákupu.

Naší touhy vlastnit a neochoty čekat s úspěchem využívá systém bankovních půjček. Lidé jsou ochotni půjčit si peníze za nepříznivých podmínek, aby uspokojili své tužby. Půjčí si peníze, konzumují, půjčí si peníze, konzumují a je to jako začarovaný kruh. Čím více si půjčí, tím více konzumují, tím více chtějí konzumovat, tak si půjčí znovu a znovu. Postupně se tak snižuje jejich schopnost peníze vrátit a následky tohoto chování zná každý z nás. Stačí se podívat dva roky zpětně na počátek celosvětové finanční krize.

Příčinu konzumního způsobu života vidím také v pochopení nás samých. Lidé (často na prahu dospělosti) vlastně neví, kdo jsou, co je smyslem jejich života, jaké jsou jejich hodnoty a zájmy. Pro tyto lidi je konzum záchrannou sítí. Bezpečným místem, kde nemusí řešit tyto důležité životní otázky. Stačí si vybrat nejvíce populární značku, být si jistí, že jsme „in“ a připojit se ke „stádu“ stejně smýšlejících lidí a dělat totéž, co oni. Konzumovat!

Konzumování je jako začarovaný kruh. Chceme více, pracujeme více, abychom si to mohli koupit, koupíme si to. Avšak chceme ještě více, tak pracujeme ještě více, koupíme si vysněnou věc. Ale „s jídlem roste chuť“, chceme ještě více. A tak pracujeme více a více. Dříve či později však přijde moment, kdy už nemůžeme pokračovat.  Jsme unavení, cítíme, že náš život nemá hlubší smysl a všechny ty úžasné věci hromadící se v našem bytě nás vlastně šťastnými neučiní.

A co naše životní prostředí? Ovlivňujeme ho svou spotřebou? Na výrobu nového produktu potřebujeme materiál, energii, rozličné dopravní prostředky na jeho dopravu ke spotřebiteli a konečně místo a další zdroje spojené s jeho uskladněním. Zdroje, z nichž většinu nemůžeme použít znovu a znovu. Přemýšlejme o jejich využití. Můžeme nejen spotřebovávat, ale také vytvářet nové hodnoty, jež tu zůstanou po nás.

Podle čeho vybíráte zboží, které koupíte? Zajímá Vás místo původu a podmínky vzniku daného produktu? Svou volbou nejen podporujeme konkrétního producenta, ale také dáváme najevo svůj postoj k podmínkám vzniku zboží. Koupí fair trade produktů tak můžeme napomoci zlepšení pracovních podmínek lidí ze třetích zemí či podporou lokální ekonomiky šetřit životní prostředí i své finanční prostředky. Lokální produkty mají navíc to kouzlo, že znáte farmáře, jež vypěstoval jablíčka, která dáváte ke svačině svým dětem, a viděli jste na vlastní oči jejich růst. Chuť takového jablíčka je nezapomenutelná.

Možná si po přečtení tohoto článku říkáte, že stejně nemůžeme změnit nic a jedinou možností je tedy konzumovat a doufat, že po nás něco zůstane. Nebo uvažujete o návratu „zpět na stromy“ a životu bez elektřiny a tekoucí vody. Obě cesty jsou možné. Já osobně se však kloním k „zlaté střední cestě“. Přemýšlet o svém životě, zvycích a potřebách. Nechtít zachránit svět, ale dělat drobnosti, které jsou snadné a které mohou pomoci více, než si možná dokážeme představit.

Každý z nás je spotřebitelem a ovlivňuje tedy nabídku. Čím více konzumujeme, tím více produktů je vyráběno a tím více zdrojů je užíváno na jejich výrobu. Až příště půjdeme nakoupit, zkusme se zamyslet. Uspokojuji své skutečné potřeby? Učiní mne nákup této „nezbytnosti“ šťastným?

Film začíná hezky od počátku – od vzniku planety Země. Pak následuje popis vzniku zemské kůry, vody, pevnin a oceánů, atmosféry. Vše dokumentované nádhernými scenériemi natáčenými po celé zeměkouli. Postupně vzniká život a mění nehostinné kontinenty k obrazu svému. Objevují se rostliny, první živočichové a zvířata, člověk. Každý z nich mění obraz Země více a více. Vše se mění, nic není stálé, nic netrvá ani na planetě Zemi věčně.  Sebemenší čin každého článku ve složitém systému kolem nás mění zaběhlou rovnováhu a předznamenává vývoj a proměnu.

Druhá polovina filmu popisuje vliv nejvyspělejšího člena systému, člověka, na jeho domov. Zatímco ostatní obyvatelé Země ovlivňují složitou rovnováhu života na Zemi minimálně, člověk s jeho raketově rostoucími potřebami zatěžuje své okolí bez ohledu na důsledky svých činů – více a více dramaticky. A právě obrazy, dokumentující tento fakt, na mne promluvily při sledování filmu nejvíce. Souvislosti mezi těžbou nerostů, výskytem ryb, používáním dřevěného uhlí nebo pěstováním sóji. Vliv změny přírodních podmínek na migraci lidstva. Spotřeba převážné většiny zdrojů planety jen pár procenty obyvatel rozvinutých států. Máme ještě pod kontrolou síly, které lidstvo vypustilo a které zásadně ovlivňují rovnováhu, vyvíjející se tisíce a milióny let? Jsme připraveni nést následky svých činů a přenechat jejich valnou část našim dětem a jejich potomkům?

Úchvatné záběry podbarvuje skvělá hudba Armanda Amara. Českou verzí nás navíc provází civilní, ale o to působivější komentář Zdeňka Svěráka.  Film jsem viděl už před týdnem, ale emoce a otázky, které v mé mysli a srdci vyvolal, v nich stále ještě přetrvávají…

Knížka má velmi zajímavý osud. Karel Werner ji napsal již ve druhé polovině šedesátých let – v době, kdy o józe většina Čechů neměla ani tušení. Na zásah tehdejších cenzorů musel autor knihu několikrát upravovat, aby náhodou nebyla příliš duchovní nebo čarodějnická. Vyšla ve dvou vydáních poměrně krátce po sobě a na dlouhou dobu se stala naprostou klasikou – sám mohu dosvědčit, že její ohmatané výtisky kolovaly z ruky do ruky nejen za “totáče”, ale i dlouho po něm. Důvodem byla hlavně absence podobně kvalitní literatury na trhu a později nepochopitelný nezájem vydavatelů. Teprve nedávno se Karlu Wernerovi, který od konce šedesátých let žije v Anglii, ozval mladý nadšenec, který starou knížku přepsal na počítači a zasloužil se tak o její opětovné vydání k nemalému překvapení a potěšení autora.

Předností knihy je velmi civilní a srozumitelný jazyk, názorné (i když dobově úsměvné) černobílé fotografie a hlavně přístup autora. Ten nás nejprve provede historií jógy, jejím vlivem na tělo i psychiku a zásadami praktického přístupu k hathajóze, aby pak ve druhé polovině knihy navázal deseti prostými lekcemi základního kursu hathajógy.

Nedělá z ničeho vědu a neklade na praktikujícího začátečníka příliš velké nároky, naopak neustále zdůrazňuje důležitost našeho poklidného, postupného, ale také pravidelného a přesného seznamování s tímto prastarým systémem cvičení.

Pravidelné cvičení podle knihy Karla Wernera se mi tak stalo malou každodenní radostí, i když jsem to upřímně řečeno vůbec nečekal. Nenechte se odradit obskurním obalem, knížka opravdu stojí za to.

Nakladatelství CAD Sk, 2009

- buďme strůjcem svého štěstí

- nevzdávejme to

- nebojme se riskovat

- věřme své intuici

- vycházejme dobře s ostatními

- zaměřme se na pozitiva

- dělejme si radost

Knížku jsem nečetl, ale těch pár pravidel se mi líbí. Ne že by byla nějakou zaručenou garancí štěstí, ale zdůrazňují důležitost našich vlastních osobních postojů a aktivit v našich životech. Poukazují na to, že jestli chceme pocitu štěstí dosáhnout, neměli bychom čekat na to, až nás šťastnými udělají naši nejbližší, doma, v práci nebo jinde, ale v první řadě se zaměřit na sebe a svoje činy. Navíc zdůrazňují důležitost toho, abychom si přitom alespoň občas udělali malou radost – na to totiž často zapomínáme!

Co si o cestě ke štěstí myslíte vy? Máte také nejaká osvědčená pravidla?

Film začíná poměrně dynamicky a hned jako kaleidoskop předkládá jeden příběh za druhým. Všemi se vine jedna spojovací nit – téma soužití různých ras a etnik. Černoši vedle bělochů, Mexičani vedle Arabů, Japonci, Íránci, Kolumbijci. I zde mi po většinu filmu přišlo, že tohle se nás netýká. Když jsem ale v jedné ze závěrečných scén uviděl mikrobus plný nelegálních emigrantů z Číny, vybavila se mi scéna z jiného filmu – českého Výletu.

V něm se také skupina nelegálních přistěhovalců z Asie nevěřícně rozhlíží kolem a nemůže pochopit, kde se to ocitla. Došlo mi, že už to vlastně u nás možná o tolik odlišné není. Stačí se projít třeba po Dejvicích a v okruhu jednoho kilometru narazíte na prodejny našich pražských spoluobyvatel, původem z Japonska, Libanonu, Vietnamu, Řecka, Itálie, Turecka, Ruska, Indie, Sýrie, Číny – a to určitě nevím o všech. Napadlo mě, jak některé dřívější cizince bereme a s obdivem vítáme, a na jiné, včetně Romů, kteří žádnými cizinci nejsou, se díváme spatra. Sledujeme je s podezřením, záští a strachem. Jak něčí odlišnost a specifika akceptujeme a dokonce přebíráme za vlastní a jiná odmítáme a odsuzujeme…

Ve filmu Crash se příběhy postav zpočátku hodně dramatizují, proplétají a „hustí“. Zášť houstne a zdá se, že žádné východisko není. Některé z postav se ale přitom dostávají do situací, které je i diváka přivedou k novým pohledům na jejich předtím jasné a jednoznačné postoje. Z toho jsem cítil naději – a hlavně proto se mi film tak líbil.

Sám se občas nad svými postoji ohledně různých národnostních menšin zamýšlím a uvažuji nad tím, jak se asi z “cizince” stává “našinec” – a jak by se mohl stát “našincem”, a přesto zůstat sám sebou. Co myslíte?

Jedním z takových zdrojů je Bhagavadgíta – rozhovor, ve kterém Krišna dává ponaučení mladému šlechtici, bojovníkovi Ardžunovi, o tom, jaké postoje má zaujmout k životu, chce-li jej žít smysluplně a stoupat k výšinám ducha.

Vše se odehrává na bitevním poli, kde proti sobě stojí dvě armády, z nichž jednu vede právě Ardžuna. Mezi nepřáteli, které se chystá zahubit, však stojí také jeho přátelé a učitelé, lidé, které má rád a kterých si váží. “Pobiji-li je, vyprchá všechna vůně života,” uvažuje Ardžuna a v zoufalství se obrací pro radu ke Krišnovi.

Celý kontext má i metaforickou rovinu, o které se můžete dozvědět z úvodu ke knize, stejně jako o postavě moudrého Krišny, který Ardžunu touto zdánlivě neřešitelnou situací provází. Myslím, že mnozí čtenáři předčasně odložili Bhagavadgítu právě kvůli metaforickému úvodu, aniž by se dostali k vlastnímu jádru knihy. Uvedený kontext není přitom z mého pohledu zdaleka tak důležitý, jako obsah vlastního rozhovoru mezi Ardžunou a Krišnou, který začíná ve druhé kapitole a který, až na krátký závěr, tvoří celý zbytek díla.

“Nikdo by se neměl odchylovat od práce, pro kterou se zrodil, i když ji dělá chybně, Ardžuno, neboť všechny činy jsou zahaleny chybami, jako oheň je zahalen kouřem… Neboť lepší je vlastní, byť nedokonale provedená práce, nežli dokonalá práce druhého.”

Taková a mnohá další ponaučení zaznívají z dávných časů, ze starověké Indie. K našim duším mohou promlouvat díky překladatelské práci Rudolfa Janíčka. Jeho překlad vám mohu doporučit – na rozdíl od jiných verzí je mi v jeho podání dílo srozumitelné. Jeho Bhagavadgíta se stala knížkou, o které můžu bez nadsázky říci, že mě provází životem.

Bhagavadgíta je jedním z mála autentických pramenů duchovní literatury. Hledá-li člověk duchovní oporu – a teď nemyslím útěchu, spíše zásady dobrého žití – může dnes snadno zabloudit v záplavě zdrojů, které se takto profilují. Mám trochu takového bloudění za sebou a vím, jak je těžké nezabřednout. Římský vojevůdce a filozof Markus Aurelius je názoru, že je lepší nečíst mnoho, nýbrž raději to dobré – třeba i stále dokola. A přesně tak mi slouží Bhagavadgíta: ač ji znám takřka nazpaměť, stále si při její četbě nebo poslechu uvědomuji své postoje, názory a zvyky, které bych měl změnit. Stále mi osvětluje nejbližší úsek cesty, která se přede mnou odvíjí.

“Jsi v poutech svého osudu, Ardžuno, osudu, ukovaného tvou vlastní přirozeností, a čemu by ses ve svém omylu chtěl vyhnout, to proti své vůli jistě vykonáš! … Nemělo by se upouštět od obětí, almužen a činů sebekázně, nýbrž takové činy by se měly vskutku konat, neboť mají očišťující význam pro moudrého člověka. Ale i tyto činy, Ardžuno, musí být konány s čistou myslí a bez naděje na odměnu.”

Tak nabádá Bhagavadgíta k pokoře, oddanosti, odpoutanosti, rozjímání a učí moudrosti a svobodě. Je to dílo o duchovní cestě, zaujme tedy patrně spíše ty z vás, kteří se na této cestě cítí být. A přitom se mi zdá, že pokud by čtenář odhlédl od duchovní roviny a terminologie, možná by v knize objevil velmi praktické a užitečné rady do života. Našel by podnětná doporučení, jaké postoje zaujmout k základním otázkám – ke každodenní činnosti, k odměně za úsilí, k nabývání vědomostí… Dozvěděl by se, jaké vlastnosti rozvíjet, jakou motivaci hledat… Uvedené příklady nejsou dostatečnou ochutnávkou.

Bhagavadgíta je k dostání nejen jako hezky ilustrovaná útlá knížka, ale je k dispozici i jako audiokniha.

Prakticky fair trade probíhá tak, že napřiklad soukromý pěstitel banánů v Hondurasu zaručí dodržení ekologických a jiných standardů svému fair trade obchodnímu partnerovi a ten od něj banány odkoupí za cenu, která není odvozena z běžné tržní ceny v Hondurasu, stanovované nadnárodními importéry, ale z prodejní ceny například v České republice. Ta je i zde stanovena výše, než je obvyklé, a nabízí proto dostatečný profit nejen zúčastněným obchodníkům, kteří obchodují nezávisle na korporacích, ale i středoamerickému výrobci. Systém se tedy zdá být spravedlivý pro všechny. A konečný zákazník si z bioprodejny nese domů banány v bio kvalitě a spokojený pocit z vykonaného dobrého skutku.

Je to ale opravdu tak? Není cena banánů nepřiměřeně vysoká hlavně proto, že majitelé bioprodejen a dovozci pracují s vysokými maržemi, mnohem vyššími než mezinárodní řetězce? Nezvýhodňuje tento způsob distribuce zúčastněné subjekty příliš oproti jejich místním konkurentům, kteří tak ztratí poslední zbytek naděje, že by svoje výrobky mohli prodat – na trhu tolik ovládaném a zdevastovaném nadvládou zahraničních korporací? Nenarušuje tento uměle vytvořený princip zdravou konkurenci a neznevýhodňuje nás – koncové zákazníky? Co kdyby podobně začalo fungovat více firem a koncové ceny se podobným způsobem tvořily i u jiných druhů výrobků? Je Fair trade výborný nápad a cesta, jak vědomě žít a podporovat ostatní, anebo další způsob jak s námi rafinovaně manipulovat?

A protože se nemůžeme dočkat, spekulujeme, koho vlastně téma osobního rozvoje oslovuje. Jistě, lidi, kteří se jím nějak profesně zabývají. Snad také studenty příbuzných oborů, např. psychologie, andragogiky. Pedagogiky? Filozofie?… Ale to je profesní zájem o osobní rozvoj. A nás více zajímá opravdu osobní zájem. Jak se to stane, že se kdokoli, ať už dělá v životě cokoli, začne zabývat osobním rozvojem? Jak vzniká skutečný zájem o něco takového?

Snad namítnete, že přeci každý má zájem o sebe a chce se rozvíjet. Když se ale podíváte kolem sebe, znáte někoho, kdo to myslí vážně, kdo se tomu opravdu nějak věnuje? Jdeme si za svým, naplňujeme své potřeby, sledujeme své cíle – ano, ale je to totéž jako osobně se rozvíjet. Jindy to zas vypadá, jako by naše já bylo na žebříčku našich priorit někde hodně hluboko – a strádá. Vidíme to nějak tak, jako je to v tomto článku.

Nebo namítnete: ne každý to má asi takto formulované. Někdo se zabývá alternativními metodami, někdo určitým druhem filozofie, někdo náboženstvím, máme své hobby – a to jsou přeci také cesty osobního rozvoje. A co různé kurzy, zaměřené na rozvoj dovedností? Máte pravdu. A my jsme rádi, že dnes máme tak široký výběr možností. Tyto různé aktivity mají svou platnost, ať už slibují užitek v jakékoli oblasti života. Co je tedy specifického na pojmu “osobní rozvoj”?

Je to obecný pojem, který může každý vnímat různě. Víme ze zkušenosti, že bývá často chápán právě jako rozvoj dovedností, většinou s cílem, abychom mohli být v životě úspěšnější. Vyhledejte si ho v googlu a podívejte se na odkazy – většina z nich bude v tomto duchu. My však osobní rozvoj chápeme jinak, dokonce velmi jinak. Řekněme osobněji, méně výkonově. Ale o tom zas příště.

Jak vnímáte osobní rozvoj vy? Věnujete se mu? Napište nám komentář, zajímá nás to.

Většina z nás to asi zná. Každodenní život nás více či méně naplňuje – práce, škola, rodina, partneři, děti, koníčky, kamarádi, sem tam nějaká akcička… Hlavně aby nás to aspoň trochu bavilo!  A tak to jde den za dnem. Občas ale přichází takový zvláštní pocit, ani nevíme, kde se bere… „Má tohle všechno smysl?“ Ze všech stran slyšíme že určitě, že se přece vyplatí snažit se, dosahovat stanovených cílů (často stanovených někým jiným) a úspěšně se nechat vézt vlnou života. Ale je to skutečně tak?

Snad právě proto cítíme čas od času potřebu zabývat se něčím opravdu smysluplným… Hledat, co nás baví a zajímá opravdu – a ne jen proto, že to zajímá kamarády, manžela, rodiče anebo proto, že je to teď v módě. Pátrat po opravdovém smyslu. Po tom, kdo doopravdy jsme.

Je to ale tak obtížné! Náš život je tak složitý a hektický, plný problémů, zodpovědnosti, povinností a lákadel! Během roku býváme zpravidla pohlceni každodenním koloběhem a jen zřídka máme sílu se zastavit, nadechnout, rozhlédnout se kolem a pohlédnout do zrcadla na to nejdůležitější v našem životě – sami na sebe. V takových chvílích nebo vždycky prvního ledna si pak v dobré vůli dáváme spoustu předsevzetí o tom, jak žít smysluplněji, opravdověji a lépe, abychom už po pár dnech nebo týdnech na předsevzetí zapomněli a později se tuhle nepříjemnou vzpomínku radši pokoušeli zahnat.

Občas se nám to ale přece jen daří – přemýšlíme o sobě, aktivně měníme zaběhlé stereotypy v práci i v soukromém životě, žijeme radostněji a smysluplněji a rozhlížíme se kolem po inspiraci. A také po spřízněných duších, které se snaží o něco podobného.

Vám, kteří se podobnými úvahami zabýváte a hledáte pro svou osobní cestu inspiraci, bychom chtěli při tomto hledání napomoci. Nabídnout Vám nové pohledy na svět, na život i na Vás samotné a inspirovat Vás k práci na sobě. A navíc Vám předložit řadu alternativ, ze kterých si můžete vybrat takové, které ladí vašim potřebám, osobnosti a srdci.

Možná že si pomyslíte, že název našich stránek “osobní rozvoj”, nebo “Centrum pro osobní rozvoj” je nadnesený. Pro nás ale nadnesený není – nic menšího, než opravdové a plnohodnotné Centrum pro osobní rozvoj pro Vás nebudujeme.

Slovo ajurvéda znamená v češtině „věda o životě“. Podle této komplexní vědy, obsahující hluboké znalosti o světě, člověku a lidském životě, je základem zdraví člověka a vlastně i celé přírody rovnováha základních třech charakteristik organismu – tzv. dóš. Jakékoliv odchylky v ní mohou způsobovat rozmanité problémy – od nepříjemných pocitů až po lehké či těžké onemocnění, nebo smrt. Jednotlivé dóši jsou charakterizovány svými na první pohled možná nesourodými vlastnostmi: Vát je charakterizován vlastnostmi jak suchost, chlad, lehkost, tvrdost, průsvitnost atd., Kaf potom těžkost, pomalost, vlhkost, velikost, lepivost či masivnost a Pit pak třeba takovými jako teplo, ostrost, pohyblivost, jasnost nebo rychlost. Pro přesnější stanovení diagnózy ajurvéda rozlišuje ještě dalších patnáct poddóš. Léčení podle ajurvédy probíhá ovlivňováním rovnováhy dóš pomocí regulace stravy a životosprávy, pití čajů z různých bylin a rostlin, masáží, psychologických rozhovorů, rozmanitých koupelí atd…

V obecném slova smyslu je hlavním principem ajurvédy vytvoření harmonie mezi člověkem (mikrosvětem) a jeho okolím (makrosvětem – přírodou, vesmírem). Koncepce harmonie tedy obsahuje nejen propojení mezi systémem našich orgánů, psychikou a duší, ale i rovnováhu v rámci celého okolního světa. Hlavním cílem tohoto přístupu je udržovat své vlastní zdraví v pořádku za pomoci pozitivního myšlení, vyvážené stravy a celkového životního stylu. Ajurvéda vychází z toho, že každý člověk má jedinečný soubor charakteristik, které nás utvářejí, byly nám dány už při početí a po zbytek života se nemění. My bychom se proto měli snažit žít s tímto vzorem v co největším souladu. Existuje však hodně faktorů, které mohou naši přirozenou rovnováhu narušovat – například silné emoce, fyzické a psychické stresy, nevhodná strava a podobně. Ajurvéda nám napomáhá uvědomit si, co z našeho vlastního počínání nám prospívá a co nás může ohrožovat a škodit nám. Na základě toho poznání můžeme své počínání upravit tak, aby naše rovnováha byla opět obnovena a žili jsme opět v souladu sami se sebou a se svým okolím.

Kromě těchto základních znalostí jsou součástmi ajurvédy i další známé komplexní nauky jako například léčivé masáže, jóga, nauka o prostoru (u nás spíše známá jako feng šuei) atd…

Nakonec tuto školu opustil úplně a dnes patří spolu s Abrahamem Maslowem mezi nejvýznamnější představitele tzv. humanistické psychologie. Jeho přístup zaměřený na klienta (Person-Centered Approach) je dnes jedním z hlavních směrů humanistické psychologie a psychoterapie ve světě.

Základními předpoklady přístupu zaměřeného na klienta je vytvoření bezpečné a přijímající atmosféry, ve které poradce napomáhá klientovi dosahovat konstruktivních změn jeho osobnosti zejména tím, že ho bez výhrad a vstřícně akceptuje a projevuje se vůči němu vysoce empaticky a autenticky. Klienta neposuzuje, přijímá ho takového jaký je a provází jej vším, co s ním chce klient sdílet.

Tímto způsobem vytváří bezpečný, ale i inspirující prostor, který podporuje klientovo sebepoznání a osobnostní růst. Otevřenou atmosférou sdílení stimuluje překonání možných skrytých klientových vnitřních rozporů a nalezení cesty z problémů, které by se snad dosud mohly zdát řešitelnými jen velmi těžko, anebo vůbec.
Dalším důležitým objevem Carla Rogerse bylo, že každý jedinec má v sobě tzv. aktualizační tendenci, vrozenou schopnost osobního růstu. Úkolem poradce je vytvořit klientovi bezpečné prostředí, ve kterém by se jeho aktualizační tendence mohla plně rozvinout. Poradce nemusí s postoji a názory klienta souhlasit, vytváří však akceptující prostředí a přijímá klienta laskavě a jako nezávislého a plnohodnotného člověka.

Rogersův PCA přístup není klíčovým pomocníkem pouze v psychoterapii. Při své práci jej mohou využívat i lékaři, zdravotní sestry, učitelé, vychovatelé, duchovní a další profese pracující s lidmi. Je velmi dobře použitelný i obecně, v každodenním životě.

Podle Wikipedie se meditací nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění za účelem zklidnění vědomí, anebo dosažení jeho změněného stavu. Obvykle se považuje za součást praxe používané v prastarých indických filozofických systémech hluboko před védským obdobím, která byla později dále rozpracována v systémech hinduismu, buddhismu a džinismu. Je také spolu s hatha jógou jednou ze čtyř základních složek osmidílné Pataňdžaliho cesty k vysvobození z koloběhu znovuzrozování.

Rozvinula se však nezávisle i v dalších východních náboženstvích jako například v křesťanství a v islámském súfismu (v nich se meditací mohou označit např. určité druhy modlitby). Meditace se i v současnosti nejčastěji objevuje ve spirituálním kontextu, avšak bývá využívána i jinde – například v bojových uměních, v psychologii, ve sportu nebo v lékařství. Nesprávně bývá pojem meditace zaměňován za prosté rozumové přemítání nad nějakým tématem.

Z praktického hlediska je meditace považována především za velmi účinný nástroj pro práci s lidskou myslí. Její pomocí je možné učit se zklidňovat mysl, soustředit se, procvičovat bdělost, plněji prožívat současný okamžik a obecně řečeno lépe vydržet sám se sebou. Medituje se zpravidla v klidu a tichu meditační místnosti, v sedě na meditačních koberečcích, meditačních polštářcích nebo na židli. Při meditaci zklidnění mysli se meditující snaží svou mysl vyprázdnit a zklidnit zejména opouštěním myšlenek, které se v ní nepřetržitě objevují, a klidným, soustředěným dýcháním. Vzpřímený sed napomáhá cirkulaci krve a energie v těle – je možné jej prostřídat i krátkou meditací v chůzi. Důležitá je ne délka, ale pravidelnost – je výhodnější meditovat třeba jen pět minut, ale denně, než hodinu jednou za týden.

Meditací zklidnění mysli se v České republice zabývá řada meditačních skupin. Z nejznámějších můžeme uvést například nenáboženskou Meditační skupinu z Prahy a dále buddhistické skupiny Shambhala, Bodhi Praha, Mangala, Přátelé Dhammy, křesťanskou meditační skupinu z kaple emauzského kláštera atd…

Kromě meditace zklidnění mysli, nazývané též šamatha, šinä nebo samathá, existuje ještě řada dalších meditačních technik, kterými se budeme zabývat v některém z dalších článků.

V sedmdesátých letech minulého století však vznikla v Holandsku řada nových projektů, které staví myšlenku společného bydlení do úplně jiného světla. Jedná se o cohousingové bydlení – tedy kombinaci privátního života v bezpečí a soukromí svého domu či bytu, s přátelským bydlením se svými sousedy, které si navíc můžeme vybrat. Obyvatelé takového cohousingového společenství mají obvykle svoje vlastní domy anebo byty, které bývají vybudovány v blízkosti dalšího, tzv. společného domu. Stojí zpravidla na okraji menšího města nebo větší vesnice. Sousedé si tento dům vybudovali společně a mají v něm umístěná taková společná zařízení, na kterých se spolu dohodli – například různá sportovní zařízení, dílnu, jídelnu a kuchyň, prádelnu, pokoje pro hosty anebo další prostory pro zábavu, na jakých se domluví. Třeba i malé kino, nebo vinný sklípek. Každý z obyvatel cohousingu však má i svůj vlastní domek anebo byt a v něm svoji kuchyň a další obvyklá domácí zařízení. To mu umožňuje vždy svobodně volit, zda svůj čas bude trávit společně se sousedy ve společných prostorech, anebo v klidu svého vlastního domova. Každý člen cohousingu má zpravidla kromě společné zahrady i svou vlastní zahrádku.

Společné bydlení v cohousingu nabízí ještě další výhody. Ať už třeba možnost výstavby různých sportovišť nebo hracích ploch na společném pozemku, přes společné pěstování čehokoliv na zahradě, až třeba po možnost společného vlastnictví auta, zahradní techniky, různých přístrojů a nástrojů – takových, jejichž pořízení by bylo pro jednotlivou rodinu nákladné. To vše ale samozřejmě pouze v případě, že se na tom sousedé svobodně domluví.

Od sedmdesátých let minulého století uběhla již dlouhá doba a myšlenka cohousingu si po celém světě získala statisíce příznivců. Zejména v Evropě a USA došlo k prudkému rozvoji cohousingových projektů a v některých zemích jako třeba v Dánsku, Holandsku nebo USA jsou cohousingových společenství již stovky. V některých z nich už vyrůstá třetí generace obyvatel.

Přestože v okolních zemích již také fungují první cohousingová společenství (Rakousko, Slovensko, Německo…), v České republice vznikají podobná seskupení ještě velmi sporadicky. Informace o jednom z prvních můžete nalézt na stránkách http://www.ceskycohousing.cz